VÝZVA - nejen k zamyšlení

5.1.2012 napsal pan  PhDr Jiří Pilka                            

 Člověk dnes stojí před alternativami:              

                                                                                                  zánik člověka nebo proměna člověka.                                                                                                                                                                                    

                                                                                                                    Karl Jaspers

Proč?

       Současnost je přeplněna tíživým množstvím problémů, bolestnou mlhou nejasností, nejednou i negativními vášněmi. V podstatě je snadné sestavit u zeleného stolu seznam kritických připomínek, všelijaké rady na ozdravění slýcháme také často, ale mají vlastně roli zbožných, někdy naivních přání. Je však třeba je neúnavně připomínat, opakovat, konečně by je měl také každý promýšlet sám. I já jsem naivní,  neumím  nabízet obsáhlé návody co a jak dál, naznačím jen některé podněty.

      Náprava situace není jen potřebou zítřka, spíše měsíců nebo několika let. Je to velice dlouhodobý úkol, možná na generace. Nelze si rovněž zastírat, že  čeká mnoho proher, neměly by však zastínit nutnou naději, bez níž by život neměl smysl.

      Jistě mnohé z nás, včetně mne, napadne: Výzva je marné počínání, házení  hrachu na stěnu, pokus hlavou prorazit zeď apod. Ve starozákonní knize Sírachovec (Bible) čteme: „Štvavý jazyk zničil i hrazená města….rána jazykem drtí kosti. Mnozí padli ostřím meče, ale víc jich padlo za oběť jazyku.“   Zní to krutě, ale nabízí to i naději: slova, opakované výzvy, mnohé další podobné snahy pomohou ničit hrazená „města úpadku“. Budiž Výzva dalším „hrachem“ hozeným na pomyslnou stěnu.      

Žijeme v novém středověku?

      Moje představa o středověku je jistě nepřesná a naivní, chápejme to slovo jen jako symbol. Považuji ho za období častých válečných střetů, za doménu loupeživých rytířů, travičských úkladů, exaltované spirituality provázené častými střety různých vyznání, otřesného mučení vězňů, zneužívání dětí,  tmářských procesů (upalování).

      Bylo však i mnoho kladných podnětů. Formoval se způsob vzdělávání, základy etiky, objevoval se svět, rostly i náznaky vědeckých snah. V dalších staletích byly důležitými ohnisky vznikající vysoké školy, v mnoha klášteřích se sledovaly přírodní vědy i problémy zemědělství (viz Strahovské sbírky v Praze), astronomové rozšiřovali poznatky o vesmíru, studovala se matematika, filozofie. V dalších stoletích se mimo jiné promýšlela výchova (Rousseau). V 19.století v Čechách katoličtí knězi dělali první operace s narkózou. Stále více se připomínala otázka rovnoprávnosti žen. Umělci v některých etapách a oblastech ovlivnili tok dějin (u nás 1967-8, 1989-90). Památky z oblasti architektury, výtvarnictví, literatury i hudby několika staletí dodnes uchvacují.

      A podoba s dneškem? Válečné střety nezmizely, věda se nesmírně rozvinula, ale v žádné oblasti nevytlačila nejrůznější podoby víry. Náboženství  je zvláště v Orientu extrémně (skoro jako ve středověku) zneužíváno, konflikty nechybí ani v Evropě (Irsko). Neumlkly hlasy různých problematických sekt, ostudou jsou fašistická hnutí,  mučení nezmizelo, loupeží se s bílými límečky, travičství bylo vystřídáno objednanými vraždami. Útisk žen je v mnoha zemích intenzivnější než ve středověku, zneužívaní dětí trvá. Nová forma boje, terorismus, deptá svět („dvojčata“ v New Yorku apod).  Úspěchy vědy jsou omračující, ale uklidnění světa nepřináší.  

      Problémy  staronové, některé tisícileté, jen převlečené do modernějších kabátů.

Nové iluze

      Západoevropská společnost považuje za nejdůležitější politickou svobodu, demokracii, svobodné volby, ochranu lidských práv. Současně panuje domnění o všemocné síle ekonomie a moderních armád. Oboje je jistě důležité a opodstatněné, mnohá teritoria však demokratické nabídce nedorostla. Bohužel politické, hospodářské, vojenské a vědecké síly nestačí samy řešit problémy tohoto času. Slyšíme o záplavě drogově závislých, o velkých procentech rozvodů, o týrání dětí i seniorů, o ekonomických podvodech a krádežích, vraždách,  o ničení přírody atd.   

      Svět prožívá rozsáhlou ekonomickou krizi, ta však nepramení jen z toku finančních prostředků. Její kořen spočívá také v odklonu od životodárných hodnot, prosadila se nová „božstva“. Evropa jich adoruje pět: peníze, moc, sex, zábavu a pohodlí.   

       Zbožnění peněz (u států i jednotlivců), podivná role bank, jsou pramenem mnoha konfliktů. Volný trh nepřináší lidem štěstí, smysluplnou životní náplň a slibovaný ráj.    

        Starost o příjmy přináší leckde touhu po moci. Seriózní jednání někdy nahrazuje  teror, agresivita, jsme svědky nemravnosti mnohých politiků, heroizace násilí, ztrácí se měřítka a mantinely v myšlení o zlu a dobru. Cena života klesla, zabíjení se stalo v určitých vrstvách normou. Moc je zneužívána mafiemi, bují nejrůznější druhy korupce, o čistý štít se bojuje stále obtížněji. V mnoha oblastech nezmizela diktatura podporovaná vojskem a policií, pochopitelně jednající nemilosrdně krutě.   Předmětem  válek už nemusí být jenom zbraně, ale přístup k naftě, elektřině a plynu.   

        V západní společnosti se do popředí dostal sex – především sex nedoprovázený láskou. S ním souvisí chorobný kult mládí ignorující přirozenou posloupnost života. Oblast původně výsostně intimní a krásná se stala veřejným zbožím. Nedostatek erotické kultivace dal základnu pro rozšíření zničujících nemocí (AIDS).

         Média se předhánějí ve snaze být co nejsledovanější, nejčtenější, nejposlouchanější, nejkupovanější. To vyneslo do popředí zábavu jako hodnotu. Má mnoho podob: zbožnění populární hudby, fetišizace sportu,  nadměrný zájem o kriminální události a společenské skandály. Do jisté míry sem lze přiřadit touhu po drogách umožňující vyřadit se ze skutečného světa i za cenu ztráty zdraví a dokonce života.

         Pohodlí provází současné představy o šťastném životě. Ideál dovolené u moře, vlastnění honosné vily,  dokonalý počítačový servis, neustálé telefonické i obrazové spojení s okolím, cestování po celém světě, snadno dostupná lékařská péče, stále dokonalejší auta i letadla.

         Předchozí řádky naznačují jen část minusových účtů západní civilizace. Nelze přehlédnout konflikty církví, v některých oblastech trvající rasovou nenávist, hluboké sociální rozpory (chudí a bohatí, sytí a hladoví), odklon od pochopení přírody i její devastaci.  Má-li se zabránit katastrofě, potřebujeme se sami sobě podívat do tváře. „Musíme připustit, že všechno, co děláme, nemusí být tak skvělé, je třeba určité pokory, „ říká Madeleine Albrigtová. „Neocitli jsme se uprostřed střetu civilizací, ale uprostřed bitvy myšlenek.“ (Lidové noviny, 12.5.2006)

         Bylo by nespravedlivé opomenout některé klady: závratné vědecké objevy, jedinečná nová umělecká díla, lety do vesmíru,  zlepšení sociálních podmínek a prodloužení věku v evropské oblasti, likvidaci některých zhoubných chorob, rozvoj lékařských postupů, dlouhá období bez vojenských střetů v části Evropy, mírové a kultivující snahy některých církví, snaha pomoci chudým zemím  a oblastem postiženým katastrofami.  

A doma?

         Největším nedostatkem je  povědomí kvalitních hodnot, obecné mravnosti podle níž měříme své činy a život společnosti. Právě tento požadavek bývá zesměšňován  a posmíván, ačkoliv pragmatici a ekonomisté neprokázali ve výsledcích schopnost učinit svět šťastnější. Přitom není etika naivně zdviženým prstíčkem mravokárců, ale životním názorem na vztahy lidí, na účast jedince na životě společnosti, na rozhodování při setkání s historickými nebo osobními křižovatkami. Svědčí o vůli vytvářet nejen prosperující ale harmonickou společnost i rodinu. Nabádá k osvojení soucitu, statečnosti, pracovitosti, poctivosti atd.

       V pětici výše zmíněných hodnot (peníze, moc, sex, zábava, pohodlí) chybí mnohé aspekty. Bylo by třeba přiřadit a někdy i nadřadit další, podstatou kladné rysy. Například ideál služby, nastolení výrazného obdivu vůči těm, kteří pomáhají starým, dětem, nemocným, opuštěným, postiženým katastrofami. Pěstovat i vztah ke kladnému hrdinství.

       Bývalo dříve v povědomí, že správný člověk je gentleman: vychovaný, slušný, ochotný pomáhat, schopný dělat lidem radost, statečný v případě obhajoby dobrých lidí a myšlenek.  Co jsme nastolili místo této představy? Posměch známý jako ironizování Mirka Dušína (J.Foglar: Rychlé šípy), posmívání heslu Václava Havla o potřebě hájení lásky a pravdy (místo tohoto sloganu nebylo nabídnuto nic nového!).  Kladný člověk je někdy chápán jako hodný, ale naivní blbeček, který postrádá manažerskou dravost.

        Jako nutné se jeví posilování sociální odpovědnosti, většinou u mladých lidí. Studijní obory nejednou volí podle toho, „co je baví“, neptají se například, zda je třeba stále větší množství psychologů, filozofů apod. Po ukončení studia pak naříkají, že nemají práci.  Sociální odpovědnost je třeba pěstovat nejen k sobě samému, ale i mezigeneračně. Je přirozené, že v určité etapě potřebuje starší generace pomoc mladších, nelze čekat, že vše vyřeší společnost. Stejně tak je nesnímatelná pomoc rodičů dětem. Jistá naivita při plození potomků (nechtěné děti, rozvody, týrání dětí) je jednou ze součástí mravní absence. Kultivace mezigeneračních kontaktů se proto jeví jako velice nutná.

      Odpovědnost se týká i vztahu ke společnosti jako celku. Někdy lze nazvat tento rys vlastenectvím, čímž nikterak nemíním nacionalismus. Vlastenectví lze symbolicky přirovnat k péči o dobrou úroveň rodiny, která vítá každého příchozího, dovede ocenit své přednosti, nechlubí se, nenadřazuje se, je dobrým sousedem. Nepomine však zahrnout do svého obzoru i zájmy širší, evropské nebo obecně humanitní. Vlastenectví nesmí být ideovým sobectvím, ale tvůrčím, pokorným, sebevědomým a činorodým stavem duše.  

       Každá společnost je strukturovaná a nezbytně potřebuje i určitou mravní elitu. I toto slovo bývá posmíváno, ačkoliv přirozeně každý organismus, stejně jako lidské tělo, má svoje srdce a svůj mozek. Mravní, duchovní, vědecká, umělecká, ekonomická, politická, sportovní elita  může být vzorem jednání, má vynikat vědomostmi a rozhledem, schopností koncepčních vizí. Elita je vždy pýchou dobré společnosti.

        S úctou k elitě souvisí potřeba medializace špičkových osobností.  Dnes se výrazněji medializují někteří politici, někteří sportovci a několik osob nebo skupin z oblasti hudby. Je to málo. Vedle zmíněných profesí by bylo spravedlivé připomínat a více popularizovat vědce, lékaře, výběr z církevní hierarchie, filozofy, ekonomy apod. Životy a dílo těchto lidí vnášejí do společnosti širší povědomí o světě hodnot, o mravních ideálech, o přirozené morálce.       

        

Zapomenutá zbraň

        Je to výchova -  slovo, které nebude vždy dobře vítáno. Na rozdíl od vzdělání zajišťujícího sumu poznatků jednotlivých oborů, chápu výchovu jako širší systém pomáhající vytvořit životní postoje, principy soužití, obecnou morálku, hierarchii hodnot.  Na rozdíl od vzdělání, které je jistě nezaměnitelným základem,  je výchova opomíjena  a někdy posmívána. 

         Budoucnost vyžaduje změnu myšlení napříč generacemi. Politika, ekonomika, věda apod. k tomu mohou přispět, ale samy nestačí. Je třeba názory nejen předkládat, ale pomáhat v jejich osvojování. Roli výchovy s úspěchem a po staletí využívaly církve, dozajista i komunisté a některé demokratické státy. Je jasné, že výchova může být zneužita, jako může být zneužita věda. Čeká proto úkol kriticky probrat hodnoty tradované východem i západem, církvemi, politiky, filozofy a vytvořit životaschopný  koncept,  cosi jako ideový obzor.

          Výchova v uvedeném slova smyslu není jen věcí škol, ale mnoha dalších činitelů. Znamená to například iniciovat všemi způsoby občanské organizace, podporovat hodnotově kvalitní hnutí mládeže (například skauting), sportovní a umělecké spolky nejrůznějšího druhu.

           Je třeba doporučit rehabilitaci učitelského stavu. I ten bývá posmíván, přitom je jedním z klíčových nástrojů určujících kvalitu budoucích generací. Školství dnes zbytečně bloudí v hledání nejrůznějších moderních metod, ačkoli by se mohlo velice poučit na osvědčených  formách minulých. Škola by měla dostat větší pravomoce a žáci méně tzv. demokracie. Jejím výsledkem je častý strach učitele ze žáků, anarchie v kázni. Nenaučí-li se žák dosti výrazné disciplině má pak potíže začlenit se v zaměstnání, kde často vládne tvrdá hierarchie, nejednou agresivní soutěživost.

            Prvním úkolem škol je učit žáky, výchova byla a zůstává primérně věcí rodičů, na nich záleží, jaký nabízejí vzor chování. Podmínku úspěchu  představuje jejich spolupráce  s učiteli. Výchova vytvářející společenské prostředí se týká všech generací a mnoha různých institucí.

           Největší problém představují média, hlavně televize a nejrůznější vlivy v oblasti počítačů. Pasivní absorbování programů, množství násilí, vražd, hrubostí, kriminalistických případů (některé i varují před kriminalitou, ale nejednou jsou vlastně  návodné – co a jak zlého lze udělat).  Problémové působení televize doplňuje bulvár, který je masově čten statisíci dospělých i dětí. Právě média by měla propagovat elitní osobnosti, nabízet mnohovrstevný pohled na tvůrčí aktivitu nejen v soutěžích, ale ve sledování vědy a umění, historie, přírody, problémů žen, různých generací, osudy planety Země. V neposlední řadě kultivovat jazyk.

       Vím, že dosavadní podněty lze zařadit pod otřepanou kategorii „jetřebismu“. Přijměme je jako druh určité inventury některých problémů. Jistě mnozí čtenáři snadno doplní, co je ještě třeba. Klíčovou otázkou však zůstane odpověď na to - co dělat, jak a kdo?

Výchova?

          Důraz na ni se zdá jistě být velmi staromilským. Ovšem není jiné cesty, ekonomické teorie, volný trh apod. nedovedly za desetiletí společnost k harmonické podobě, nebo alespoň k relativnímu posunu mravnosti.  Kdyby státy  věnovaly na rozvoj výchovy, přípravu učitelů, lektorů, popularizátorů, tisku učebnic, výrobu filmů, CD a DVD, pořádání kurzů, tvorbu televizních, rozhlasových, počítačových a filmových pořadů jen čtvrtinu toho, co stojí vojenské akce, mohl by se dostavit kolosální výsledek. Možná by pomalu rostla představa sympatického gentlemana, nebyl by to už neprůstřelný agent, ideálem ženy by nemusela být pohublá mis ze soutěže krásy, za chytráka bychom nepovažovali tuneláře, který ošidí stát anebo ukradne milióny a prchne do ciziny, ve školách by místo agresivity mohl zdomácnět respekt.  Bylo by krásné těšit se na oslavu hodnot života.

       Společnost nelze řídit jen zákony, nařízeními, trestními postihy. Potřebuje znovu ohniska nových myšlenek, třeba i malé buňky uchovávající a šířící lepší způsob života a nová poznání i spojitost s tradicí. Osobnosti, které nabídnou příklad svým životem, učitele a vědce, kteří  obohatí myšlenkový obzor filozofickou rovinou, umělce nevytvářející jen atrakci, tragédie, drastičnost nebo sterilní zábavu podle poslední módy.  Kéž bychom mohli uvítat početné úspěšné podnikatele, kteří dobře zváží směr svých sponzorských aktivit.

       Metody, postupy, legislativa, propagace této myšlenky nemohou být náplní této Výzvy. Postupy by byly řešitelné, najde se mnoho moudrých lidí ve vědě, církvích, dokonce i v politice, kteří by mohli nastíněné úvahy dále domýšlet a učinit kroky k realizaci některých návrhů.  Jistě to je úkol na dvě tři generace, ale  mělo by se o něm uvažovat. Nesnímatelná a neodmyslitelná je však odpovědnost úplně každého jednotlivce jak vůči sobě a vlastní rodině, tak vůči společnosti.  Začněme každý u sebe a ve svém okolí. Připojme se k řadě pozitivních aktivit, které u nás existují.   

       Nebude-li lidská společnost (nebo alespoň její část) usilovat o změnu myšlení, může se naplnit katastrofální varianta Jaspersovy alternativy.     

-----------------------------

Dodatek editora: O této Výzvě   hovořil dr. Pilka v pořadu ČRo 2 – Praha „Je jaká je“ dne 3.1.2012 a nyní ji poskytl ke zveřejnění na tomto blogu. TN

Odkaz na zvukový záznam pořadu     http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2522611