napsal Jan Burian v Týdeníku rozhlas 43 / 2012
Postoj veřejnosti k technickým novinkám a novotám vůbec je, jak
známo, různý – fanatický, rezervovaný i odmítavý. Davy lidí prvního typu nemohou
dospat a očekávají vteřinu, kdy se začne prodávat nějaký nový samomyslící mobil
či vševědoucí sluchátko; vytvářejí proto fronty natolik mohutné, až máte pocit,
že když si tam nestoupnete, váš život ztratí smysl. Na druhé straně lze i dnes
sem tam potkat jedince, kteří řadu technických novinek vůbec nevyužívají –
například nejezdí autem, ale na kole, televizi si pustí, leda když leží
s chřipkou tak hroznou, že už jim je skoro všechno jedno, a k mobilnímu telefonu
se chovají štítivě. Já sám jsem ovšem jakémukoli extremismu na hony
vzdálen.
Začalo to, řekněme, televizí. Kulturymilovní lidé ji odsuzovali
proto, že podstatná část národa každý večer zasedla a zírala na bednu a na její
tehdy dva programy, jako se kdysi hledívalo do ohniště. Tisíce rozhořčených
rodičů obviňovaly televizi z toho, že před ní jejich děti tráví většinu volného
času. Jako by neměla knoflík a nedala se vypnout.
Pak přišla móda walkmanů,
prvních přenosných krabiček, do nichž jste vložili kazetu s nahranou hudbou a
mohli jste si nasadit sluchátka, procházet se po městě a zároveň se prodírat
říší hudby. Na druhé straně se na některé lidi už skoro nedalo promluvit. Tehdy
jsem navštívil přednášku pana faráře Miloše R., který všechny přítomné ovečky
ohromil, neboť tento ďábelský vynález chválil a velebil s šarmem a citem sobě
vlastním a vysvětloval, že to, že ho máme k dispozici, můžeme využít například k
doučování cizích jazyků po cestě z práce. Přístroj sám přece nemůže být ničím
vinen, to jen člověk nechce druhého poslouchat a zavírá se do sebe...
Pak se
objevily první mobilní telefony, počítačová revoluce zrodila elektronickou poštu
a lidé si nezřídka začali nahrazovat zážitky z reálného života životem
virtuálním. Někomu jeho nová přezdívka neboli nick dávala úplně nový prostor k
seberealizaci, vznikl dokonce virtuální sex, jsou lidé, kteří žijí na internetu
intenzivněji než ve skutečnosti. A zase bychom si mohli říct, že internet je
„ďáblovo dílo“, případně že takhle zkoušejí žít jen ti, kterým ve skutečnosti
něco chybí.
Když přišel na svět Facebook, bylo to totéž – na jedné straně
rozradostnění přívrženci možnosti informovat svět o tom, jak se ráno probudili,
kam jdou, co mají na sobě, případně co měli k obědu, a na druhé straně zděšená
část veřejnosti, která neví, jak vymluvit Marušce, aby na ten Facebook nepsala
pomalu každých deset minut a začala zas chodit do houslí...
Také já jsem byl
Facebookem zpočátku trochu zaskočen. Když jsem zhlédl životopisný film o
člověku, který tuhle sociální síť vynalezl, konstatoval jsem, že tak
nesympatického hrdinu jdoucího chladně přes mrtvoly za svým cílem dlouho
nepamatuji. Ale myslím, že jsem se už poučil, jak s Facebookem
zacházet.
Docela dobře se bavím, dozvídám se, o čem diskutují moji přátelé z
různých společenských vrstev – ti skuteční, které znám i v reálném životě –, a
díky téhle sociální síti jsem našel i pár lidí, kteří se mi v životě skoro už
ztratili. Kromě toho mohu částečně kontrolovat i to, čím se zabývají mé děti,
když nejsem s nimi. A to je někdy opravdu zajímavé...
Vynálezy nám zkrátka
mají sloužit tak, jak jim dovolíme. Když z některého z nich zblbneme, přátelé,
je to jen a jen naše vina.
Jan Burian, písničkář a spisovatel
odkaz http://www.radioservis-as.cz/tydenik/43_glo.htm
Žádné komentáře:
Okomentovat