Český rozhlas na křižovatce - 1.část
28.7.2011 napsal Petr Šafařík, člen Rady Českého rozhlasu v Literárních novinách 30-31/2011
Úbytek plátců rozhlasových poplatků, velmi malý zájem mladších posluchačů, nedostatečné poznatky o míře úspěšnosti při plnění úkolů veřejné služby. Hrozba velkého předražení rekonstrukce vlastního sídla a problematický způsob současné volby generálního ředitele: tak vypadá několik výrazných problémů Českého rozhlasu. Přesto se o něm - na rozdíl od České televize - téměř nevede veřejná diskuse.
Volby generálních ředitelů Českého rozhlasu a České televize se tentokrát shodou okolností odehrají v rozmezí pouhých dvou měsíců. O řediteli ČRo by se mělo rozhodnout již 28. července, nástupce Jiřího Janečka v čele ČT by měl být zvolen 21. září.
Tato časová blízkost dává vyniknout velkému rozdílu, s jakým jsou problémy těchto institucí vnímány českou veřejností a novináři. Televize se těší výrazně větší kritické pozornosti - diskutuje se o jejím hospodaření, klientelistických vazbách a nedostatečné politické nezávislosti a pluralitě. Soudím, že je rozdíl zájmu o dva české vysílatele veřejné služby podivně neúměrný, i když beru v potaz obecně větší význam obrazového masmédia.
Oproti ČT vykazuje ČRo od roku 2006 mírně ziskové hospodaření, ale v jiných ohledech čelí problémům bližším těm televizním více, než se může zdát. Zaprvé, podle zhruba rok staré statistiky Českému rozhlasu ubývalo měsíčně kolem patnácti set plátců rozhlasových poplatků odhlašováním se z příslušné evidence. Zadruhé, Český rozhlas poslouchají výrazně nadproporčně lidé starší padesáti let. Především mladé lidi nabídka ČRo příliš nezajímá.
Důvodně lze pochybovat i o plnění dalších povinností stanovených zákonem o Českém rozhlasu a Kodexem a Statutem ČRo. Podle zmíněného zákona má totiž ČRo poskytovat objektivní, vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů. Preambule Kodexu rozhlas zavazuje mimo jiné k vytváření „pluralitní, nápadité a rozmanité programové nabídky, která splňuje vysoká etická a kvalitativní měřítka a nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu".
Tato časová blízkost dává vyniknout velkému rozdílu, s jakým jsou problémy těchto institucí vnímány českou veřejností a novináři. Televize se těší výrazně větší kritické pozornosti - diskutuje se o jejím hospodaření, klientelistických vazbách a nedostatečné politické nezávislosti a pluralitě. Soudím, že je rozdíl zájmu o dva české vysílatele veřejné služby podivně neúměrný, i když beru v potaz obecně větší význam obrazového masmédia.
Oproti ČT vykazuje ČRo od roku 2006 mírně ziskové hospodaření, ale v jiných ohledech čelí problémům bližším těm televizním více, než se může zdát. Zaprvé, podle zhruba rok staré statistiky Českému rozhlasu ubývalo měsíčně kolem patnácti set plátců rozhlasových poplatků odhlašováním se z příslušné evidence. Zadruhé, Český rozhlas poslouchají výrazně nadproporčně lidé starší padesáti let. Především mladé lidi nabídka ČRo příliš nezajímá.
Důvodně lze pochybovat i o plnění dalších povinností stanovených zákonem o Českém rozhlasu a Kodexem a Statutem ČRo. Podle zmíněného zákona má totiž ČRo poskytovat objektivní, vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů. Preambule Kodexu rozhlas zavazuje mimo jiné k vytváření „pluralitní, nápadité a rozmanité programové nabídky, která splňuje vysoká etická a kvalitativní měřítka a nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu".
Dominantní diskurs
Český rozhlas je ohledně kýžené informační a názorové pestrosti hodně dlužen hlavně v politickém a politickoekonomickém zpravodajství a publicistice. Kupříkladu k velmi důležitému tématu penzijní reformy dával slovo výrazně nadpoporčně Jiřímu Rusnokovi a Vladimíru Bezděkovi, tedy spoluautorům reformního návrhu. Coby zaměstnanci penzijních fondů jsou přitom oba v jasném střetu zájmů.
Moderátoři ČRo navíc při představování dotazovaných expertů a komentátorů ne vždy uvádějí jejich profesní a zájmové vazby. Uvedu k tomu jeden konkrétní příklad z letošního 13. července a vysílání zpravodajsko-publicistické stanice Rádio Česko. Prostor ke kritice vládního návrhu důchodové reformy zde dostal ekonom Pavel Kohout, ale až na konci rozhovoru moderátor připomněl, že Kohout byl členem vládního NERVu. Co ale novinář posluchačům formou dotazu či upřesnění neozřejmil vůbec, bylo to, že Kohoutovy obecně formulované výhrady vůči přijaté podobě penzijní reformy a opakované kladné odkazy na původní návrhy NERVu a Bezděkovy komise znamenají volání po povinném opt-outu (vláda se krátce předtím usnesla na opt-outu dobrovolném).
Problematiku vyvádění peněz z průběžného důchodového systému k soukromým fondům stejně jako jiná důležitá politická a ekonomická témata Český rozhlas posluchačům bohužel nepředstavuje v širokém kontextu, mezinárodním srovnání, do hloubky a především z více možných hledisek. Je otázkou, zda je toto selhávání zapříčiněno velmi úzkou politickou a ideologickou vyhraněností redaktorů, přílišnou rutinou nebo „jen" jejich vědomostními nedostatky. Opět konkrétněji: kvalitní novináři by měli vědět o potížích, které povinný důchodový opt-out způsobuje v jiných zemích. Je příznačné, že se tak na našem kontinentu děje především ve středo- a východoevropských státech, nikoliv západoevropských. Žurnalisté ČRo by to navíc mohli znát i z česky psaných textů, například od ekonomů Jaroslava Vostatka nebo Václava Klusoně.
Právě u politickoekonomických témat Českého rozhlasu je obzvlášť markantní, jak málo jsou mezi dotazovanými experty zastoupeni odborníci z univerzit a výzkumných ústavů. Mnohem větší prostor mají v Českém rozhlase ekonomové z bank a hlavně z různých finančněporadenských firem. Myšlení těchto ekonomů se často pohybuje v neoliberálním paradigmatu. Na jednostrannosti výběru ekonomických odborníků v ČRo nic výrazněji nezměnila ani finanční a hospodářská krize po roce 2008. Ohledně její diagnózy a včasné analýzy (nemluvě o případné předpovědi) zmínění ekonomové - stále tolik sebevědomí - i před veřejnoprávními mikrofony v drtivé většině naprosto selhali.
Český rozhlas je ohledně kýžené informační a názorové pestrosti hodně dlužen hlavně v politickém a politickoekonomickém zpravodajství a publicistice. Kupříkladu k velmi důležitému tématu penzijní reformy dával slovo výrazně nadpoporčně Jiřímu Rusnokovi a Vladimíru Bezděkovi, tedy spoluautorům reformního návrhu. Coby zaměstnanci penzijních fondů jsou přitom oba v jasném střetu zájmů.
Moderátoři ČRo navíc při představování dotazovaných expertů a komentátorů ne vždy uvádějí jejich profesní a zájmové vazby. Uvedu k tomu jeden konkrétní příklad z letošního 13. července a vysílání zpravodajsko-publicistické stanice Rádio Česko. Prostor ke kritice vládního návrhu důchodové reformy zde dostal ekonom Pavel Kohout, ale až na konci rozhovoru moderátor připomněl, že Kohout byl členem vládního NERVu. Co ale novinář posluchačům formou dotazu či upřesnění neozřejmil vůbec, bylo to, že Kohoutovy obecně formulované výhrady vůči přijaté podobě penzijní reformy a opakované kladné odkazy na původní návrhy NERVu a Bezděkovy komise znamenají volání po povinném opt-outu (vláda se krátce předtím usnesla na opt-outu dobrovolném).
Problematiku vyvádění peněz z průběžného důchodového systému k soukromým fondům stejně jako jiná důležitá politická a ekonomická témata Český rozhlas posluchačům bohužel nepředstavuje v širokém kontextu, mezinárodním srovnání, do hloubky a především z více možných hledisek. Je otázkou, zda je toto selhávání zapříčiněno velmi úzkou politickou a ideologickou vyhraněností redaktorů, přílišnou rutinou nebo „jen" jejich vědomostními nedostatky. Opět konkrétněji: kvalitní novináři by měli vědět o potížích, které povinný důchodový opt-out způsobuje v jiných zemích. Je příznačné, že se tak na našem kontinentu děje především ve středo- a východoevropských státech, nikoliv západoevropských. Žurnalisté ČRo by to navíc mohli znát i z česky psaných textů, například od ekonomů Jaroslava Vostatka nebo Václava Klusoně.
Právě u politickoekonomických témat Českého rozhlasu je obzvlášť markantní, jak málo jsou mezi dotazovanými experty zastoupeni odborníci z univerzit a výzkumných ústavů. Mnohem větší prostor mají v Českém rozhlase ekonomové z bank a hlavně z různých finančněporadenských firem. Myšlení těchto ekonomů se často pohybuje v neoliberálním paradigmatu. Na jednostrannosti výběru ekonomických odborníků v ČRo nic výrazněji nezměnila ani finanční a hospodářská krize po roce 2008. Ohledně její diagnózy a včasné analýzy (nemluvě o případné předpovědi) zmínění ekonomové - stále tolik sebevědomí - i před veřejnoprávními mikrofony v drtivé většině naprosto selhali.
O reklamě reklamně
Malou pluralitu Českého rozhlasu lze doložit i u řady dalších otázek. Podívejme se na téma „reklama a společnost". Již vzpomenuté Rádio Česko nabízí mimo jiné Marketingový magazín. Pojímá ho ale zcela jednostranně jako pořad propagující odvětví reklamy a public relations. Jako hosté se v té relaci téměř bez výjimek objevují pouze lidé pracující v komunikačních agenturách atp. Ani k výrazně celospolečenským tématům, jako jsou etika nebo regulace reklamy, redaktoři nezvou jiné respondenty než „lidi z branže".
Navíc v Marketingovém magazínu dochází ke střetu zájmů. V minulosti relaci připravoval redaktor Václav Sochor, který byl ale zároveň programovým ředitelem 1. ročníku festivalu reklamy PIAF a o této akci pilně referoval ve svém pořadu. V Českém rozhlasu tento střet zájmů zjevně nikomu nevadil. Naopak, Václav Sochor se stal od počátku tohoto roku šéfredaktorem Rádia Česko. Programovým ředitelem PIAFu sice letos už nebyl, RČ ale působilo jako mediální partner festivalu. Nejen, že se mu stanice plytkým, věru píárovým způsobem věnovala v několika dílech svého Marketingového magazínu. I v jejích zprávách (!) se objevovaly takovéto, dodnes na webu ČRo dohledatelné výroky: „festival jako úspěšný hodnotí šéfredaktor Rádia Česko Václav Sochor..., letošní ročník podle Sochora prokázal životaschopnost festivalu..." a tak podobně. Takhle přece „mediální partnerství" ze strany veřejnoprávního média vypadat nemá!
Rádio Česko letos vysílalo také reklamní spot PIAFu, který nenamluvil nikdo jiný než Václav Sochor... Úsměvným důkazem hodně rozvolněné novinářské etiky i kontrolních mechanismů v ČRo je fakt, že se tento šéfredaktor RČ ani neobtěžoval aktualizovat svůj profil na webu ČRo. Uvádí tam, že je programovým ředitelem PIAFu od roku 2009 dodnes.
Malou pluralitu Českého rozhlasu lze doložit i u řady dalších otázek. Podívejme se na téma „reklama a společnost". Již vzpomenuté Rádio Česko nabízí mimo jiné Marketingový magazín. Pojímá ho ale zcela jednostranně jako pořad propagující odvětví reklamy a public relations. Jako hosté se v té relaci téměř bez výjimek objevují pouze lidé pracující v komunikačních agenturách atp. Ani k výrazně celospolečenským tématům, jako jsou etika nebo regulace reklamy, redaktoři nezvou jiné respondenty než „lidi z branže".
Navíc v Marketingovém magazínu dochází ke střetu zájmů. V minulosti relaci připravoval redaktor Václav Sochor, který byl ale zároveň programovým ředitelem 1. ročníku festivalu reklamy PIAF a o této akci pilně referoval ve svém pořadu. V Českém rozhlasu tento střet zájmů zjevně nikomu nevadil. Naopak, Václav Sochor se stal od počátku tohoto roku šéfredaktorem Rádia Česko. Programovým ředitelem PIAFu sice letos už nebyl, RČ ale působilo jako mediální partner festivalu. Nejen, že se mu stanice plytkým, věru píárovým způsobem věnovala v několika dílech svého Marketingového magazínu. I v jejích zprávách (!) se objevovaly takovéto, dodnes na webu ČRo dohledatelné výroky: „festival jako úspěšný hodnotí šéfredaktor Rádia Česko Václav Sochor..., letošní ročník podle Sochora prokázal životaschopnost festivalu..." a tak podobně. Takhle přece „mediální partnerství" ze strany veřejnoprávního média vypadat nemá!
Rádio Česko letos vysílalo také reklamní spot PIAFu, který nenamluvil nikdo jiný než Václav Sochor... Úsměvným důkazem hodně rozvolněné novinářské etiky i kontrolních mechanismů v ČRo je fakt, že se tento šéfredaktor RČ ani neobtěžoval aktualizovat svůj profil na webu ČRo. Uvádí tam, že je programovým ředitelem PIAFu od roku 2009 dodnes.
Šedivé listiny
Co je u Českého rozhlasu coby vysílatele veřejné služby ještě mnohem nehoráznější, je zjevná existence nepsaných „černých listin". Jak jinak si vysvětlit, že lidé jako Pavel Barša, Václav Bělohradský, Jan Beránek, Petr Jedlička, Jan Keller, Lubomír Mlčoch, Miloš Pick a mnozí další, kteří mají k české i evropské a globální současnosti mnoho co říci z jiných než neoliberálních či neokonzervativních pozic, v Českém rozhlase nedostávají prostor buď vůbec, nebo jen velmi ojediněle. A když už, tak zpravidla ne na stanicích Radiožurnál nebo Praha (nově „Dvojka"), které mají z okruhů ČRo dalece největší poslechovost, ale na některé z jeho řádově menších stanic. Takže přinejmenším o nepsaných „šedivých listinách" Českého rozhlasu lze hovořit s jistotou.
Dobře ono nezvaní vynikne ve srovnání s těmi, kteří se v ČRo coby komentátoři nebo dotazovaní odborníci naopak objevují podivuhodně často, za všechny jmenuji ekonomy Pavla Kohouta, Davida Marka a Aleše Michla, novináře Jefima Fištejna, Jindřicha Šídla a Petrušku Šustrovou nebo bezpečnostní analytiky Jiřího Šedivého a Andora Šándora. U dvou posledně jmenovaných respondentů rozhlasoví redaktoři z jakéhosi důvodu důsledně uvádějí jejich minulé, nikoliv současné funkce.
Dělení na ty, kteří přístup do ČRo mají, a kteří ne, se zdá rýsovat i na rovině celých institucí. Velmi často jsou u mikrofonu ČRo lidé z Liberálního institutu, Metropolitní univerzity, Lidových novin či Respektu a Hospodářských novin. Zato třeba odborníci z Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) nebo komentátoři Práva se asi veřejnoprávním redaktorům nepozdávají. Jasné to je u (ne-)zvaní bezpečnostních analytiků, kde by v zájmu plurality bylo velmi zapotřebí dávat vedle dvou výše zmíněných A. Šándora a J. Šedivého prostor odborníkům třeba právě ze Střediska bezpečnostní politiky CESESu jako např. Miloši Balabánovi či Antonínu Raškovi.
Co je u Českého rozhlasu coby vysílatele veřejné služby ještě mnohem nehoráznější, je zjevná existence nepsaných „černých listin". Jak jinak si vysvětlit, že lidé jako Pavel Barša, Václav Bělohradský, Jan Beránek, Petr Jedlička, Jan Keller, Lubomír Mlčoch, Miloš Pick a mnozí další, kteří mají k české i evropské a globální současnosti mnoho co říci z jiných než neoliberálních či neokonzervativních pozic, v Českém rozhlase nedostávají prostor buď vůbec, nebo jen velmi ojediněle. A když už, tak zpravidla ne na stanicích Radiožurnál nebo Praha (nově „Dvojka"), které mají z okruhů ČRo dalece největší poslechovost, ale na některé z jeho řádově menších stanic. Takže přinejmenším o nepsaných „šedivých listinách" Českého rozhlasu lze hovořit s jistotou.
Dobře ono nezvaní vynikne ve srovnání s těmi, kteří se v ČRo coby komentátoři nebo dotazovaní odborníci naopak objevují podivuhodně často, za všechny jmenuji ekonomy Pavla Kohouta, Davida Marka a Aleše Michla, novináře Jefima Fištejna, Jindřicha Šídla a Petrušku Šustrovou nebo bezpečnostní analytiky Jiřího Šedivého a Andora Šándora. U dvou posledně jmenovaných respondentů rozhlasoví redaktoři z jakéhosi důvodu důsledně uvádějí jejich minulé, nikoliv současné funkce.
Dělení na ty, kteří přístup do ČRo mají, a kteří ne, se zdá rýsovat i na rovině celých institucí. Velmi často jsou u mikrofonu ČRo lidé z Liberálního institutu, Metropolitní univerzity, Lidových novin či Respektu a Hospodářských novin. Zato třeba odborníci z Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) nebo komentátoři Práva se asi veřejnoprávním redaktorům nepozdávají. Jasné to je u (ne-)zvaní bezpečnostních analytiků, kde by v zájmu plurality bylo velmi zapotřebí dávat vedle dvou výše zmíněných A. Šándora a J. Šedivého prostor odborníkům třeba právě ze Střediska bezpečnostní politiky CESESu jako např. Miloši Balabánovi či Antonínu Raškovi.
Vědět více
Umím si představit, že nejeden čtenář by výrok o černých nebo šedivých listinách chtěl vidět podložený tvrdými daty. Díky internetovému archivu ČRo si dnes analýzu plurality a vyváženosti může udělat skoro každý. Na prvním místě by ale rozbory toho, nakolik ČRo plní úkoly veřejné služby i ve věci plurality, mělo u kvalitních výzkumných pracovišť zadávat a posléze i nejširší veřejnosti prezentovat vedení rozhlasu a také jeho Rada. Dosud to příliš nedělaly. Vedení ČRo se soustředí hlavně na analýzy publika a poslechovosti. Rada ČRo svůj systém placených a podle nezveřejněných kritérií vybraných hodnotitelů v loňském roce zrušila, aniž by měla nebo alespoň chystala jiný způsob tolik potřebné zpětné vazby k práci ČRo.
Umím si představit, že nejeden čtenář by výrok o černých nebo šedivých listinách chtěl vidět podložený tvrdými daty. Díky internetovému archivu ČRo si dnes analýzu plurality a vyváženosti může udělat skoro každý. Na prvním místě by ale rozbory toho, nakolik ČRo plní úkoly veřejné služby i ve věci plurality, mělo u kvalitních výzkumných pracovišť zadávat a posléze i nejširší veřejnosti prezentovat vedení rozhlasu a také jeho Rada. Dosud to příliš nedělaly. Vedení ČRo se soustředí hlavně na analýzy publika a poslechovosti. Rada ČRo svůj systém placených a podle nezveřejněných kritérií vybraných hodnotitelů v loňském roce zrušila, aniž by měla nebo alespoň chystala jiný způsob tolik potřebné zpětné vazby k práci ČRo.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat