Dopis šéfredaktorovi ČRo2 a generálnímu řediteli ČRo - 4.část
napsal Radek Svoboda, 21.2.2011
Další poznámka směřuje ke znělkám a zvukovým předělům v průběhu vysílání pořadů. Snad všechny reakce na ně jsou více čí méně záporné (a i já se k nim připojuji). Co mne ale zaráží je drobnost, na kterou již opakovaně upozornili někteří posluchači. A to že onen popěvek, pardon ale Lá-lá-láá, jim silně připomíná jiný, mohem starší – a původně s textem, no, řekněme že poněkud neslušným. V takovém případě ovšem skutečně nechápu, proč takováto znělka nebyla z vysílání stanice co nejrychleji odstraněna – a to v zájmu dobrého jména stanice pokud možno okamžítě, dříve, než se rozšíří v oné původní, podstatně starší, podobě. (Skutečně jen těžko lze očekávat, že poté by tato znělka mohla kýmkoli být vnímána kladně.) Rovněž bych připomněl návrhy posluchačů, kdy se z části ozývaly hlasy pro návrat předchozích, zřetelně lépe přijímaných (namluvných panem Pavlem Soukupem), nebo dokonce vytvořit pouze znělku hranou, bez jakýchkoli hlasů, přímo na základě původní podoby znělky stanice Praha. Zřetelně konzervativnější (což nutně neznamená, že jde současně i o posluchače starší) část posluchačů by jí nejspíše přijímala mnohem lépe, navíc by bylo možná vhodné omezit (popřípadě zcela odstranit) rušivé předěly v pořadech – „džingly“ (spolu s tím, že by se odstranilo nepříliš vkusné a posluchače rušící prolínání mluveného slova s hudbou). K některým řekněme že nešvarům ve vyjadřování některých redaktorů (které jsou posluchači vnímány zejména asi u nově příchozích tváří – či spíše nových hlasů – na stanici skutečně poměrně negativně), si dovolím upozornit přímo na text z KODEXU ČESKÉHO ROZHLASU (Hlava III –Profesní a etické otázky…, články 16.1 až 16.4 – Jazykový projev): „Český rozhlas je zavázán dbát o kultivovanost jazykového projevu. Vyjadřování hlasatelů moderátorů a redaktorů ve vysílání musí působit jako vzor správného užívání jazyka již s ohledem na skutečnost, že posluchači mohou takovému vyjadřování přikládat normotvorný význam.“ Popřípadě též toto: „Český rozhlas systematicky spolupracuje s jazykovými odborníky a v případě pochybností o užití správného výrazu je povinen vyžádat si jejich stanovisko, je-li to možné, ještě před nahráváním. Oprava jazykových chyb se přiměřeně řídí čl. 2.10.“
K oné – i řadou pracovníků Rozhlasu zaznamenané – jisté konzervativnosti posluchačů si dovolím krátkou poznámku, či úvahu (byť by nepochybně lépe tento fakt popsal nějaký sociolog či psycholog): Dnešní doba je poměrně hektická a proměnlivá – a trvá to již poměně dlouho. Představme si kupříkladu našeho dědečka či pradědečka (popřípadě babičku či prababičku), který se, dejme tomu, narodil v prvním roce XX. století – za dobu jeho života sice již existovaly první řiditelné vzducholodě, ale teprve roku 1903 vzlétlo první skutečně úspěšné letadlo těžší vzduchu (a kupříkladu roku 1919 byl tak říkajíc svědkem prvního non-stop přeletu Atlantiku pány Alcockem a Brownem – a již roku 1927 Charles Lindbergh provedl let mezi New Yorkem a Paříží), prožil dvě světové války, zažil první let do kosmu, v roce 1961 první let člověka do kosmu, v roce 1969 přistání lidí na Měsíci, v roce 1981 první let raketoplánu… V takovémto prostředí ovšem vcelku pochopitelně lidé (a to nejen ti ve věkové skupině „šedesát plus“) dokonce stojí o jisté tradice, hodnoty či jistoty, které se s časem nemění. Tudíž je skutečně otázka, zda-li se nevyplatí více hledět i na názory – nebo třeba i jen pocity – oné konzervativní části posluchačské obce.
Dále bych napsal několik poznámek k textu „Reakce šéfredaktora J. Ostrého na ohlasy posluchačů“ a k vysílání pořadu RozHraní, kde se dne 26. ledna pan šéfredaktor Ostrý vyjadřoval k připravovaným změnám ve vysílání, dále pak k současné podobě vysílání (včetně připomínek kladných tak i – bohužel – poněkud záporných):
Pokud jsem ono vysílání i reakci pana šéfredaktora správně pochopil, pak tam figuruje celá řada změn, které bych uvítal. Kupříkladu že vysílání nemělo být – alespoň v některých případech – nutně děleno časovými znameními s následujícími zprávami na hodinové bloky (což se ale děje snad pouze v případě vysílání nového pořadu pod starým názvem Mikrofórum mezi 22:30 a půlnocí). Kupříkladu by to bylo vhodné i u sobotních odpoledních rozhlasových her, vysílaných v čase od 13. hodiny – nepochybně by tak bylo možné zařadit i mnohé hry z archivu, které se do tohoto času nevejdou, rovněž by také bylo možné připravovat nové hry, které by se tím pádem nemusely vejít do striktně vymezeného času (pak by bylo lhostejné, vejde-li se režisér se hrou do času řekněme nejvíce 55 minut, nebo zda-li natočí hru 60minutovou či trvající hodinu a deset minut). Rovněž by také mohl být prodloužen pořad Meteor – poslední dobou mu bylo ubráno nějakých 5 minut po zprávách přehledem tisku, navíc i konec je kvůli upoutávkám na jiné pořady již před devátou hodinou.
V případě zmiňované dramatické a literátní tvorby – vnímám to tak, že v reálu došlo k významnému snížení počtu těchto pořadů (zcela přitom postrádám avizované sci-fi povídky) a byly nahrazeny nejrůznějšími pořady hudebními či kontaktními. K panem šéfredaktorem zmíněným četbám v Meteoru: „…v sobotu pak občasná četba v Meteoru…“ si dovolím upozornit, že již po léta jsem v Meteoru žádnou neslyšel (a neobjevily se ani po 31. lednu). Což neznamená, že je přímo v Meteoru postrádám, nicméně místo nepochybně mají. (Zde bych mohl připomenout celou řadu povídek či dramatizací, které se vysílaly kdysi – a které by možná stálo za to oprášit z archivu, jak ostatně bylo naznačeno v RozHraní, že bude přihlédnuto i k námětům posluchačů ; z dřívějších let vysílání Meteoru bych například připomenul četbu z knihy Geralda Durrela Opilý prales, či četbu z knihy Roy Lewise Co jsme to tátovi provedli. Rovněž by mohly stát za pozornost – v případě že se v archivu zachovaly – povídky či četby z Meteoru řekněme ze 70. a 80. let, kdy Meteor vznikal ještě pod úžasným vedením Josefa Kleibla, kterého později vystřídal neméně vynikající Ivo Budil. Popřípadě mohu vzpomenout vynikající dramatizaci režiséra pana Jiřího Horčičky, byť původně natočenou pro stanici Vltava do pořadu „Třikrát šedesát a to stereo“, knihy Arthura Haileyho a Johna Castlea Let do nebezpečí. )
klikni - 5.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat