Hobitův blog - 2.část
20.3.2011
Tolik pozitiva. A teď negativa.
1) Po poslechu Meteoru jsem nechal rádio zapnuté. Aj, chyba! V 9 hodin se totiž ozvala paskvilní znělka ČESKÝ ROZHLAS DVOJKÁÁÁ! A bylo po zážitku z poslechu. Jednak kvůli znělce samotné, jednak proto, že mi to připomnělo, že už vlastně neposlouchám stanici PRAHA, ale DVOJKA. Zlovůle pana Ostrého a spol. (není přece možné, aby v tom jel sám a všechno mu procházelo) pokračuje dál, bezohledně zničil název stanice starší než je on sám. Že je to jeho zlovůle, naznačuje fakt, že stanice Radiožurnál ani Vltava se jaksi nepřejmenovaly. Nemáme JEDNIČKU, ani TROJKU, ani třeba desítku. Jak tedy můžeme mít samotnou DVOJKU? Ano, ve většině států platí u veřejnoprávních televizí názvy podle číslování kanálů. A třeba Poláci mají i rozhlasovou jedničku, dvojku, trojku. Ale my máme vlastní názvy, tak proč je nepoužívat?
2) Obrovským zklamáním je pro mne pořad, který každý víkend uvádí Mistr Karel Gott. Měl tak masivní propagaci předtím, než se začal vysílat, že to zaujalo i mne. Ale stačilo mi první vydání, abych zjistil, že není o co stát. Pořad se vysílá doposud, ale kdyby jen jednou týdně, on se ještě opakuje i v neděli, a to dokonce v lepším čase, který by mohl vyplnit jiný pořad! Vážím si K. Gotta, ale toto nebyl dobrý nápad, a příliš časté uvádění může naopak Mistra znechutit. Přesto pan Ostrý tvrdošíjně trvá na tom, že repríza je potřebná.
3) K vysílání pro děti. Pan Ostrý obhajuje změny ve vysílání pro děti tím, že u druhého programu rozhlasu klesá poslechovost mládeže. Ptám se, čím je chce šéfredaktor získat zpět? Vysíláním Písniček od srdce nebo dechovky v poměrně atraktivním podvečerním čase? Určitě ne. Děti si raději pustí v televizi Želvy Ninja nebo Simpsonovy, a až bude venku déle světlo, budou venku. Pochybuji, že by denně čekaly na Domino. Nehledě na to, že se vysílá v době, kdy se sice řekněme rodina schází k večeři, ale co si k ní pustí? Televizní zprávy. Neznám rodinu, která by u večeře soustředěně poslouchala Domino.
Přiznejme si tedy, že rozhlas svůj boj o dětského posluchače prohrává. I nedělní pohádce v rozhlase konkuruje ta televizní. Možná by řešením mohl být vznik nové stanice, zaměřené na dětského posluchače. Něco podobného má Slovenský rozhlas. Ačkoli je slovenský rozhlas v krizi, má stanici zaměřenou na dětského posluchače – jmenuje se Junior. Vysílá pohádky, četbu na pokračování, ale i hudební pořady. Možná tudy vede cesta. Pro teenagery už tu máme radio Wave, ale pro ty mladší nic speciálního.
4) největší bolístka – hudba. Výběr hudby se nikterak nezlepšil. Na koho stanice Praha cílí svou hudbou? Abych odpověděl, dovolím si vzít jako příklad sebe. Je mi 32 let. Komerčním rádiím jsem dávno odvykl, neposlouchám je vůbec. Poslouchám veřejnoprávní rozhlas. V dnešní době možností internetu nejen ten český, ale i slovenský nebo o vánocích polský. Poslouchám většinou cíleně, tj. zapínám rádio pro konkrétní pořad a ne jen tak, jako vycpávku do ucha. Nejraději poslouchám Vltavu nebo slovenský Devín. Mám rád pořady s duchovní tématikou nebo slovesné – rozhlasové hry, četby na pokračování apod. Pro určité pořady si odskočím i jinam, hlavně na Prahu.
Jsem celkem výjimka, co? Takovému člověku je těžko nějak vyhovět, řeknete si asi. Je to pravda a není to pravda. Je jasné, že od Prahy nečekám, že bude pouštět vážnou hudbu. Té máme dost i jinde. Taky poslouchám i „normální“ hudbu, mám doma spoustu CD hudebních interpretů, domácích i zahraničních. Není tedy těžké trefit se mi do noty, snesu toho spoustu. Co mi vadí, jsou hlavně odrhovačky, v jakémkoli směru. O vánocích nezpívám ani Narodil se Kristus Pán (odrhovačka). Proto mi vadí i neustále protáčení Karel Gott, Petr Muk, Zagorová, David apod. Víte, při poslechu čeho bych si řekl „tak tohle je opravdu dobré rádio“?
Třeba kdybych slyšel z rádia píseň Holubí dům, ale nikoli v podání Jiřího Schelingera, ale jeho syna Milana. Originál je sice vždy originál, ale verze jeho syna se mimořádně povedla, a je podle mne lepší než originál. Jenže to skoro nikdo nezná, každé rádio totiž pustí jen Jiřího Schelingera. Sám bych to neznal, ale mám tenhle kousek na jednom kompilačním CD. Když se tak dívám na svoji diskotéku, tak třeba jsem už dlouho (pokud vůbec kdy) neslyšel v rádiu zpívat třeba Robo Grigorova. To byly příklady z domácí provenience, když už tedy Jaromír Ostrý chce mít 75% hudby české. Což je další věc, je to podle mne moc. Ano, jsme v České republice, posloucháme Český rozhlas, ale všeho moc škodí. Podstatná je rovnováha. Příklady ze zahraniční hudby mě momentálně nenapadají, je čas článek ukončit, ať je vůbec k přečtení. Přece jen ale ještě věnuji odstavec dalšímu bodu.
5) Mluvené slovo. Mám tím na mysli různé rozhlasové hry, četby na pokračování apod. Jsou sice zachovány pohádky a hry pro mládež o víkendu po obědě. Ale jaksi, kromě momentálního nedělního detektivního cyklu, postrádám další rozhlasové hry. Je otázka, co přijde po detektivkách. Snad zůstane aspoň ten nedělní večer zachován pro dramatickou tvorbu. A četba na pokračování zmizela docela. Je jasné, že co se někdy natočilo, musí se jednou taky odvysílat. Tedy i memoáry. Upnout se ale výhradně na ně? To není nejlepší nápad.
Za pár dní to budou dva měsíce od začátku neblahých změn. I když se historie neopakuje, moc bych si přál, abychom se tentokrát dočkali zpáteční změny. Nebo aspoň ze strany zodpovědných snahy o férovost, o komunikaci a vzájemné naslouchání. Otázka je, jestli jsou toho někteří lidé ještě schopni. Velmi by mě třeba zajímalo, jestli ti, kteří stvořili současnou podobu stanice Praha, tuto stanici vůbec sami poslouchají? Jestli si každý večer přes týden naladí četbu memoárů? Jestli poslouchají Mistra Karla? Jestli vědí, co tak obhajují? To jsou otázky na závěr, co?
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat