JAROMÍR OSTRÝ KONEČNĚ ŘEKL SVOJE - 1.část
19. října 2005 o Toulkách českou minulostí
27. ledna roku 2004 slíbil režisér této programové řady Jaromír Ostrý, že k Toulkám řekne svoje. Autor Josef Veselý vyjádřil při této příležitosti přesvědčení, že se tak stane dřív, než seriál dorazí do přítomnosti. Po pouhých (a ještě prakticky necelých) dvou letech šéfredaktor Českého rozhlasu Brno svůj slib splnil:
Jaromír Ostrý (vpravo) v dávnověku Toulek českou minulostí
Jedinou možností, jak přimět Jaromíra Ostrého, aby se vyslovil, bylo zorganizovat jeho vystoupení na semináři o vzdělávacích pořadech u příležitosti Prix Bohemia Radio. Podařilo se. Psalo se datum "středa 5. října 2005," místo: "Poděbrady."
"Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, posluchačky a posluchači, přátelé, dostalo se mi té cti, říct tady pár slov o (jak s oblibou říkáme) nekonečném příběhu, rozhlasovém seriálu Toulky českou minulostí. Asi by nám víc slušelo, kdybychom tu seděli dva, tedy hlavně kolega Josef Veselý, hlava celého projektu a taky autor, ovšem jak jinak, právě v těchto chvílích natáčí 543. pokračování Toulek českou minulostí a pozdravuje vás.
Bylo léto (srpen) roku 1994, když (jako obvykle) kolem jedné hodiny ranní zazvonil u Veselých telefon a na druhém konci sluchátka byl (jako obvykle) Míla Kolář, dramaturg Českého rozhlasu 2. Seděl ještě (jako obvykle) v práci a nasadil Josefu Veselému brouka do hlavy. Ten brouk se jmenoval Toulky českou minulostí a po letitém vycházení v Mladém světě a po knižní verzi se narodila i ta rozhlasová. Míla Kolář snad ani netušil, co způsobil a chci mu tam nahoru poděkovat a složit poklonu. Změnil nám život. Změnil ho i statisícům posluchačů Českého rozhlasu. V Čechách, na Moravě, ve Slezsku, ale třeba i na Novém Zélandu, v USA, v Německu. Druhého dubna roku 1995 v 8:00 na druhém programu Českého rozhlasu odstartoval nový seriál rozhlasových pásem Toulky českou minulostí. (Ne nadarmo zněl podtitul první části Homo erectus!!!)
Vzpomínám si, s jakou vášní jsme hledali hlasy (herce) vhodné pro naši věc (kritériem nebyl jen hlas samotný a rozhlasové schopnosti, ale také vztah k historii), vzpomínám si, jak jsme hledali role pro ty hlasy (jednoho kronikáře-citátora, dva vypravěče, kteří se občas převtělují do historických postav, a autora-glosátora, jenž se na naše dějiny dívá dnešníma někdy poněkud pobavenýma očima - neboť vždycky byli mocní a bezmocní a mocní nemocní a vždycinky se kradlo a vždycky se vraždilo a vždycky se milovalo.). Vzpomínám si, jak jsme hledali ty správné kapky času do znělky, aby nepřeteklo. (Mimochodem, nakonec byly vytvořeny ústy režiséra. Asi takto(předvádí).
A pak jsme se sešli s herci Ivankou Valešovou a Františkem Derflerem, o rok později jsme jim přivedli "buřiče" Igora Bareše. Už v počátcích jsme byli vedeni myšlenkou amerického filosofa Emersona: Důkazem vysokého vzdělání je schopnost mluvit o největších věcech nejjednodušším způsobem. Ano, přiznávám, šlo nám o prostého posluchače, velmi často o lidi, kteří nedostali od života šanci na vyšší vzdělání. Zároveň jsme ale cítili a ctili laťku, pod kterou nikdy nepůjdeme. Zjednodušeně řečeno, naší cílovou skupinou byla venkovská hospodyně stejně jako lékař či universitní profesor. Mimochodem, paní doktorka Iva Klusová z oddělení průzkumů Českého rozhlasu nám připravila portrét typického posluchače Toulek českou minulostí. Z těchto údajů vyplývá, že: převažují posluchačky; věková kategorie 50 +, což odpovídá publiku stanice Český rozhlas 2; v publiku jsou zastoupeny kategorie posluchačů všech vzdělanostních kategorií; s akcentem na vzdělání základní a vyučených bez maturity (tato skupina tvoří 62,6 % všech posluchačů); poslechovost pořadu není zásadně ovlivněna velikostí místa bydliště ( vyšší je podíl posluchačů z nejmenších obcí do 1000 obyvatel, než je jeho podíl v populaci, vyšší je zastoupení posluchačů z měst 100 000+, nižší než v populaci je podíl posluchačů z obcí do 5 000 a do 20 000 obyvatel); strukturou publikum koresponduje do značné míry se strukturou publika stanice jako celku. (Tolik dr. Klusová z Oddělení průzkumů Českého rozhlasu.)
"Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, posluchačky a posluchači, přátelé, dostalo se mi té cti, říct tady pár slov o (jak s oblibou říkáme) nekonečném příběhu, rozhlasovém seriálu Toulky českou minulostí. Asi by nám víc slušelo, kdybychom tu seděli dva, tedy hlavně kolega Josef Veselý, hlava celého projektu a taky autor, ovšem jak jinak, právě v těchto chvílích natáčí 543. pokračování Toulek českou minulostí a pozdravuje vás.
Bylo léto (srpen) roku 1994, když (jako obvykle) kolem jedné hodiny ranní zazvonil u Veselých telefon a na druhém konci sluchátka byl (jako obvykle) Míla Kolář, dramaturg Českého rozhlasu 2. Seděl ještě (jako obvykle) v práci a nasadil Josefu Veselému brouka do hlavy. Ten brouk se jmenoval Toulky českou minulostí a po letitém vycházení v Mladém světě a po knižní verzi se narodila i ta rozhlasová. Míla Kolář snad ani netušil, co způsobil a chci mu tam nahoru poděkovat a složit poklonu. Změnil nám život. Změnil ho i statisícům posluchačů Českého rozhlasu. V Čechách, na Moravě, ve Slezsku, ale třeba i na Novém Zélandu, v USA, v Německu. Druhého dubna roku 1995 v 8:00 na druhém programu Českého rozhlasu odstartoval nový seriál rozhlasových pásem Toulky českou minulostí. (Ne nadarmo zněl podtitul první části Homo erectus!!!)
Vzpomínám si, s jakou vášní jsme hledali hlasy (herce) vhodné pro naši věc (kritériem nebyl jen hlas samotný a rozhlasové schopnosti, ale také vztah k historii), vzpomínám si, jak jsme hledali role pro ty hlasy (jednoho kronikáře-citátora, dva vypravěče, kteří se občas převtělují do historických postav, a autora-glosátora, jenž se na naše dějiny dívá dnešníma někdy poněkud pobavenýma očima - neboť vždycky byli mocní a bezmocní a mocní nemocní a vždycinky se kradlo a vždycky se vraždilo a vždycky se milovalo.). Vzpomínám si, jak jsme hledali ty správné kapky času do znělky, aby nepřeteklo. (Mimochodem, nakonec byly vytvořeny ústy režiséra. Asi takto(předvádí).
A pak jsme se sešli s herci Ivankou Valešovou a Františkem Derflerem, o rok později jsme jim přivedli "buřiče" Igora Bareše. Už v počátcích jsme byli vedeni myšlenkou amerického filosofa Emersona: Důkazem vysokého vzdělání je schopnost mluvit o největších věcech nejjednodušším způsobem. Ano, přiznávám, šlo nám o prostého posluchače, velmi často o lidi, kteří nedostali od života šanci na vyšší vzdělání. Zároveň jsme ale cítili a ctili laťku, pod kterou nikdy nepůjdeme. Zjednodušeně řečeno, naší cílovou skupinou byla venkovská hospodyně stejně jako lékař či universitní profesor. Mimochodem, paní doktorka Iva Klusová z oddělení průzkumů Českého rozhlasu nám připravila portrét typického posluchače Toulek českou minulostí. Z těchto údajů vyplývá, že: převažují posluchačky; věková kategorie 50 +, což odpovídá publiku stanice Český rozhlas 2; v publiku jsou zastoupeny kategorie posluchačů všech vzdělanostních kategorií; s akcentem na vzdělání základní a vyučených bez maturity (tato skupina tvoří 62,6 % všech posluchačů); poslechovost pořadu není zásadně ovlivněna velikostí místa bydliště ( vyšší je podíl posluchačů z nejmenších obcí do 1000 obyvatel, než je jeho podíl v populaci, vyšší je zastoupení posluchačů z měst 100 000+, nižší než v populaci je podíl posluchačů z obcí do 5 000 a do 20 000 obyvatel); strukturou publikum koresponduje do značné míry se strukturou publika stanice jako celku. (Tolik dr. Klusová z Oddělení průzkumů Českého rozhlasu.)
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat