19.
11. 2015 napsal Jakub Kamberský
Sobotní hra pro mládež a nedělní pohádka jsou
po řadu let stálé dominanty ve vysílání Českého, dříve Československého
rozhlasu, a to na stanici Praha, dnes Dvojka.
Jako posluchač her pro mládež sice
nepamatuji, co se vysílalo před rokem 1992, kdy jsem jako malý propadl kouzlu
dobrodružných příběhů, ale z četných repríz a četného bádání si obrázek
udělat dokážu.
Sám mám moc rád archivní verneovky, těší mě,
že jsou často reprízovány, oceňuji i více či méně zdařilé pokusy o současné adaptace
klasických příběhů. Ovšem, dětský čtenář, divák, posluchač je dle mého soudu
docela někde jinde. Mládež už jen těžko
ohromí fantaskní verneovky, Neffovy sci-fi příběhy z 80. let, westerny
typu Bezhlavý jezdec, apod. Tím ale rozhodně netvrdím, že by tyto klasiky neměly
čas od času v éteru zaznít, naopak.
Jen by to chtělo posun od klasické
dobrodužné hry pro mládež k současným tématům, aby jednak rozhlas přitáhl
mládež ke kultivovanému poslechu, aby rodičům dramatickou tvorbou přibližoval,
co jejich ratolesti pálí, jak mezi sebou žijí, komunikují, uvažují. Je přeci
všeobecně známo, že dcera či syn v pubertě se rodičům o svých problémech
povětšinou nezmiňuje.
Vhodným příkladem přínosné hry by mohla být
dramatizace divadelního textu Zuzy
Ferenczové: Problém (Vyskočit z kůže), pojednávající o
šestnáctileté studentce, předčasně otěhotnělé.
V čem je problém, když hru rozhlas
odvysílal?
Právě ve zvoleném
čase. Hru totiž Dvojka zařadila 17. listopadu, od osmi večer.
Jako rozhlasový
publicista jsem byl v záři přizván k pracovnímu poslechu a následné
diskusi nad touto hrou. Z té vyplynulo, že by všichni tvůrci, míněno
dramaturgové a režisérka, vlastně celé auditorium neváhalo zařadit hru
v sobotu po 13. hodině. Ovšem,
zároveň se objevily jisté obavy, zdali by zařazení hry s takto závažným
tématem nevyvolalo stížnosti posluchačů. Důvodem by mohlo být rovněž několik
expresivních výrazů, které v nahrávce zazněly. Je logické, že zazněly. Jak jinak přiblížit současnou mluvu v plné
šíři? Nutno dodat, že jich nezazní mnoho, naopak, autorka v hojné míře
pracuje s básnickým jazykem, který má podtrhnout sklíčenost vnitřních
pochodů hrdinky.
V uzavřené diskusi padaly relevantní
argumenty pro odvysílání v exponovaném čase. Například s poznámkou vystoupila jedna
přítomná paní a řekla, že je maminkou stejně staré ratolesti, jako je
hrdinka hry. Tato paní kvitovala, že jí poslech
hodně napověděl, jak mladí žijí Další
silné argumenty zazněly od zástupců dětského rádia Junior, kdy v rámci
Klubu rádia Junior zařazují četby a diskuse na mnohem závažnější a odvážnější
témata už léta a nikdo si nestěžoval. Zmiňme večerní Linky důvěry po 19. hodině
na téma drogy, sexuální život dospívajících, intimní hygiena, zneužívání dětí,
apod. Tyto pořady připravuje Junior pro děti a nově i pro jejich rodiče, což je
velmi záslužný počin.
Faktem ale zůstává,
že je-li posluchač vystaven určité konfrontaci, např. ve formě rozhlasové
dramatizace či četby, dovede si udělat mnohem plastičtější představu, dovede se
víc vžít do předestřených pocitů aktérů hry, je-li samozřejmě tato hra napsaná
věrohodně, což Problém určitě je.
Dodám, že nikdo z vedení, krom
slovesného dramaturga, nebyl poslechu přítomen, tedy nikdo z těch, kteří
v rozhlasu rozhodují co a kdy a kde se bude vysílat. V diskusi zazněla
i jedna podstatná myšlenka, že bude třeba hru víc promovat, pozvat novináře
k poslechu, atd. Nic takového se ovšem nestalo. V Týdeníku Rozhlas
vyšla klasická anonce hry, v pořadu Erko hru stručně přiblížila představitelka
titulní postavy příběhu. Sám jsem chtěl napsat do Týdeníku Rozhlas rozsáhlejší
anonci s vysvětlením, proč by tato a možné další hry tohoto typu měly být
zařazovány v čase sobotní hry pro mládež, nedávno konečně přejmenované na
hru pro celou rodinu. Návrh zůstal bez reakce, což rozhodně ale nevyčítám ani
Týdeníku Rozhlas, se kterým je pro mě radost a čest spolupracovat, ani
dramaturgům, tedy slovesnému dramaturgovi Liboru Vackovi a dramaturgyni hry
Zuzaně Vojtíškové. Vyčítám to strachu,
který obchází budovou rozhlasu jak mlsný kocour, strachu do něčeho občas
říznout, strachu zdravé sebereflexe a sebekritiky, je-li tato na místě, viz
nedávná reakce Jana Vedrala k cyklu Hrdinové s otazníkem, která vyvolala
silně nezdravé reakce.
Je sice hezké, že bude hra k poslechu
ve streamu pouhý týden, je fajn, že Vltava zařazuje brzkou reprízu na 1.
prosinec v rámci pravidelného klubu rozhlasových her, ale to jsou všechno
zástupná řešení problému, který nad sobotní popolední hrou visí už řadu let.
Budu doufat, že přejmenování řady na Hru pro
celou rodinu konečně posune určité hranice, že v této řadě zazní alespoň
repríza hry Problém, či další počiny, reflektující současné strasti a radosti
dospívajících, ovšem, v premiérovém uvedení.
Moc bych si přál, aby
zvítězil zdravý rozum nad připosraností, aby si už konečně odpovědní uvědomili,
že je nesmysl honit se za poslechovostí a bát se stížností, které beztak povětšinou
sepisují notoričtí stěžovatelé, kterým bude vadit i hovno nebo prdel ve
Švejkovi a Hrabalovi, v půl sedmé na Vltavě.
■ ■
odkaz na audiozáznam diskutované hry Zuzy Ferenczové: Problém (Vyskočit z kůže)
