10. 3. 2012 napsala v Lidových novinách Marta Švagrová, redaktorka LN
Ranní povídání v rádiu pomáhá překlenout ty chvíle mezi vstáváním, snídaní a prací a je prima, že takovou možnost nabízí. Většinou rádio člověk trochu bezmyšlenkovitě pouští jedním uchem tam a druhým zpátky, sem tam, ale něco uvízne v povědomí. Někdy se ale člověk nevěřícně zastaví a sám k sobě musí pronést: je to vůbec možný?
Tuhle dámská část ranní moderátorské dvojice, té obzvlášť “kontaktní”, se sonorní dikcí jen těžko snesitelnou, povídá: “Tak to byli dva krásní lidé na Dvojce, Hana Hegerová a Petr Hapka..” Zrovna totiž dozpíval Jarek Nohavica s Hanou Hegerovou. Jindy zase, poté, co dozněla píseň Hej Jude, tatáž dáma prohodí, že píseň má také českou verzi, ale nemůže si vzpomenout, kdo ji zpívá.
Přece Marta Kubišová, volají a píší e-maily ti, co s nervy nevydrželi.
Kde začíná a kde končí profesionalita
Člověk by se neměl rozčilovat zbytečně a neměl by dopustit, aby ho vytáčely malichernosti. Jenže jsou tohle maličkosti? Kde začíná a kde končí profesionalita? Kolik lidí tuhle stanici po ránu poslouchá? A kolika z nás jde na nervy třeba to, že moderátoři neskloňují číslovky? Kolik posluchačů napadne, že když nevím, nemluvím. Že mýlit se je lidské, neumět a nevědět ale není ani roztomilé, ani lidové.
Lepší vypnout a jít po svých. Jenže zase, předevčírem, to bylo osmého března, opět tatáž dáma na mě z rádia volá: “Krásný sváteční den!” V člověku hrkne, že na nějaký významný svátek snad zapomněl. Ale ne, to byl Mezinárodní den žen.
Tak říkám tomu rádiu: “Není to svátek, určitě ne můj.” Nemám nic proti tradici ani proti památce těch, kterým byla původně pieta určena, chápu, že je lákavé vykládat o dni ukradeném a zneužitém komunisty. Jen bych si přála, aby o tom všem vyprávěli ti, kteří, když nevědí, aspoň se někde poučí.
Jinak ať proboha mlčí.