Nemuset, ale moci - 2.část
23.11.2011 napsala doc. PhDr. Alena Blažejovská na serveru Panáček v říši mluveného slova
Ostatně – Michal Bureš… Patří k absolventům RTDS stejně jako Jitka Škápíková, Radka Lokajová, Dora Kaprálová, Hana Slavíková, Lenka Tillichová, Markéta Fiedlerová, Magda Wdowyczynová, Michal Jurman, Jakub Vítek a Jan Motal – abych jmenovala alespoň některé. Zdá se tedy, že brněnská škola k rozvoji rozhlasové tvorby u nás opravdu přispěla.
Pokud jde o mladé rozhlasové dramatiky – na JAMU je připravena k tisku disertační práce Evy Vojtové Rozhlasové hry nové generace, věnovaná zvláště programové řadě vltavské Čajovny Hry a dokumenty nové generace. A když je řeč o teoretických výstupech: ukázkou nadšení pro specifika rozhlasu je diplomová práce Michala Jurmana Zvukové umělecké experimenty v českém rozhlasovém vysílání, vydaná již na JAMU jako skripta. Letos zase Tomáš Soldán psal o režijní tvorbě Jiřího Horčičky, Kateřina Chvátalová o poezii v programovém schématu stanice Vltava a Barbora Voráčová o improvizaci v české rozhlasové inscenaci po roce 1989. Z těchto prací by bylo možno převzít části pro Svět rozhlasu.
Možná vás napadne, že jsem nepředstavila žádné dokumentaristy. Mohu slíbit, že po stabilizaci výukových plánů po přechodu na dvoustupňové studium, tedy bakalářský a magisterský stupeň, se nyní do 3. ročníku RTDS opět vrátí předmět Rozhlasový dokument i se závaznou posluchačskou účastí na soutěži Report a s povinností absolvovat bakalářský stupeň rozhlasového oboru dokumentem či featurem. V řadě Her a dokumentů nové generace se už ostatně některé brněnské studentské dokumenty v minulosti objevily.
Ale to už vlastně mluvím jako pedagožka. Chtěla jsem vám představit brněnský ateliér, který donedávna vedl prof. Antonín Přidal. Podporoval vždy stejnou měrou všechny rozhlasové žánry, a tak se na JAMU učí tvorba scénáře rozhlasové hry, ale i publicistické žánry, adaptace poezie a prózy, dokumentaristika a rozhlasové pásmo. Všechny tyto žánry, včetně teoretické reflexe, proto můžete od brněnských studentů a absolventů očekávat. Možná jich není mnoho – do 1. ročníku nastoupí vždy 6-11 studentů. Z nich se sice větší část časem specializuje na druhý obor – televizní, ale i tak jsou tu noví rozhlasoví tvůrci, s nimiž se můžeme setkat ve speciálních „výbězích“, ale i v celku programové nabídky. Zkusme s nimi počítat a dbát, aby po případné dramaturgické proměně stanic nepřišli v soutěži s rozhlasovými koryfeji o možnost uplatnění. Abychom my nepřišli o ně.
Dobře, ale proč jich není víc? Řekla jsem, že by mladí autoři měli moci uplatnit svá díla ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu, ale myslím, že je pro ně stejně důležité – nemuset. Kdybychom učební plány koncipovali jako systém povinností naplňovat vysílací schémata, myslím, že bychom je odradili. Je nezbytné nejen tolerovat, ale přímo podporovat akademické experimenty. Jinak bychom pro rozhlasový provoz získali sice přizpůsobivé nádeníky, ale ne inspirované tvůrce, pro něž je hlavní motivací něco jiného než skromné honoráře. Kvůli těm by to ostatně dělal málokdo.
Proč oni to vlastně dělají? Protože je to baví – pokud se nesetkávají s nepříjemným donucováním, nebo naopak restrikcí. Odpověď specifikuje letošní bakalářská práce Marka Petříka Komunitní internetová rádia v českém rozhlasovém éteru. Autor se podílí na vysílání internetového Radia R na FSS Masarykovy univerzity v Brně, s nímž studenti a absolventi JAMU zhusta spolupracují. Petřík píše: „Tradičním stanicím mohou komunitní rádia konkurovat pestrostí svého zaměření, větší mírou osobitosti a originality, možností zaměřit obsah na menšinovou cílovou skupinu.“ Ano, a pokud studenti s tímtéž uspějí i v Českém rozhlase, budou rádi spolupracovat s ním. Vždyť počet posluchačů s velkým entuziasmem vysílajícího komunitního rádia bývá tak nízký, že se někdy blíží nule.
Chuť experimentovat s rozhlasovými žánry uspokojuje na JAMU také intranetové rádio Black Box. Dle sdělení dr. Hany Slavíkové vzniklo v roce 2004 jako „laboratoř“ pro rozvíjení nových formátů pořadů (cyklických i solitérních), coby alternativa ke stávajícím programovým schématům rozhlasových stanic. Byla vytvořena stovka pořadů, přičemž důraz je vždy kladen na originalitu námětu, jehož nosnost se ověřuje při realizaci. K zajímavým pokusům patřily improvizované rozhlasové hříčky Jakuba Vítka, dvojjazyčné dokumenty Magdy Wdowyczynové Women and Writting, česko-slovenský pořad Marka Petříka a Marka Urbana Jazykový guláš, Evy Vojtové a Jana Motala Kvílení o undergroundové poezii a další. Cílem Black Boxu je umožnit studentům vykročit mimo zavedené konvence, nikoliv pro efekt, ale kvůli hledání nového způsobu sdělení a dialogu s posluchačem.
Dobrá: práce pro Black Box je součástí výuky, i tak se ale zdá, že ve studentech dokáže vyvolat onen pocit nezbytný pro skutečně tvůrčí práci – Nemuset, ale moci. Je to zkrátka otázka motivace. Marek Petřík ve své teoretické práci cituje Ibrahimovu definici: „Komunitní rádio je z 90% komunita a z 10% rádio.“ Přičemž komunita je dnes chápána jako společenství a jistý typ mentální a hodnotové spřízněnosti. Myslím, že takový Tomáš Soldán něco podobného dokázal najít v Českém rozhlase – a to do značné míry na vlastně komunitních akcích typu Bilance nebo Report. Uvědomuji si, že to je slovo na podporu pořadatelského Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Ano, je.
Komentáře
Článek je bez komentářů
