Generálnímu řediteli Českého rozhlasu Peteru Duhanovi jsem nikdy příliš nerozuměl

5. 8. 2014 napsal Mirek Tengler

Generálnímu řediteli Českého rozhlasu – Peteru Duhanovi - jsem nikdy příliš nerozuměl.  Nešlo tu ale o jazykovou bariéru, jak by se dalo očekávat. Pan generální ředitel je sice původem Slovák, ale česky mluví poměrně obstojně. To, co mi u pana Duhana vždy chybělo a dodnes chybí, je vnitřní logika jeho reformních kroků.  Abych své tvrzení podložil fakty, nabízím čtyři body (zcela jistě by se jich našlo i více, ale tyto čtyři považuji za nejdůležitější).

1) Vedení Českého rozhlasu nejprve zničilo rodinnou stanici Český rozhlas 2 - Praha, kde měly mimo jiné svůj program malé i starší děti, aby později založilo novou dětskou stanici Rádio Junior. Problém je v tom, že nová stanice byla vytvořena jen pro jednu věkovou skupinu dětí, a to pro tu, která ještě není sama schopna rozhlas sledovat. Rádio Junior navíc - na rozdíl od Prahy - nevysílá v pásmu VKV, ale jen v DVB-T (tedy přes televizní přijímač), dále v pásmu DAB (kdo jej dneska má???) a na internetu. Tam však tyto malé děti většinou bez pomoci rodičů nedosáhnou. Starším dětem není Rádio Junior určeno, protože dětské písničky a pohádky by je těžko zaujaly. Závěr: Finanční prostředky, za které byla stanice Rádio Junior vybudována, a za které je dodnes provozována, byly doslova vyhozeny do vzduchu.  

2) Vedení Českého rozhlasu zlikvidovalo tři zavedené stanice (Český rozhlas 6, Rádio Česko a Leonardo). Důvodem měly být výrazné finanční úspory v řádech desítek miliónů korun ročně. Zajímavé je sledovat, kam tyto uspořené prostředky následně poděly. Část financí byla investována do pochybné reklamy na ještě pochybnější program stanic Český rozhlas Dvojka (nástupce zlikvidované Prahy) a Rádia Junior. Jako příklad bych mohl uvést dodnes zadávanou reklamu na šílený dopolední program „Je jaká je“. Za několik let jeho vysílání nedosáhl takové sledovanosti, jakou od něho reformátoři žádali. Logicky by se dalo očekávat, že vedení rozhlasu přistoupí ke změnám, nebo pořad zcela zruší. Ne tak vedení Českého rozhlasu. To s hroší kůží nadále trvá na úspěšnosti nového pořadu a nadále potají investuje další a další finanční prostředky do reklamy, ačkoli je jasné, že program nikdy neměl žádnou úroveň.  Závěr: Jedná se o další příklad neefektivního nakládání s prostředky koncesionářů.

3) Když už jsme u někdejší rozhlasové stanice Rádio Česko, tak u ní ještě malou chvíli zůstaňme. Česko bylo jedinou čistě zpravodajskou stanicí, kterou veřejnoprávní rozhlas kdy měl. Někomu však zřejmě vadila a proto byla v rámci výše zmíněných reforem zrušena.  Zpravodajství na stanici Radiožurnál bylo následně zploštěno na úroveň bulvárního tlachání, a honění se za prapodivnými rekordy. Navíc, Radiožurnál nebyl v podstatě nikdy čistě zpravodajskou stanicí, ale vzhledem k poměru hudby a slova (60 : 40) spíše hudebně - zpravodajskou stanicí, což je zcela jiný projekt. Uběhlo pár let a náhle objevilo vedení Českého rozhlasu Ameriku: Bude se budovat "nové zpravodajství". O čempak nás chce Český rozhlas informovat? O tom, kdo navštívil pana Duhana, co právě „zreformoval“ pan Menger, nebo snad co právě dělá ředitelka - všeumělka Zorka Jandová? Závěr: Vedení Českého nejprve zlikvidovalo kvalitní zpravodajství, aby následně zjistilo, že tento formát ve vysílání chybí a bude tedy nutné jej znovu vytvořit. Výsledkem bude (jak jinak) spousta neúčelně investovaných finančních prostředků, protože jak známo, reforma stojí vždy více, než provoz zavedené stanice.

4) Za velké finanční prostředky a ještě většího humbuku provedlo vedení Českého rozhlasu od 1. 1. 2014 reformu regionálního vysílání, jejímž jediným výsledkem byla odměna ředitelů regionálních studií tak, že tyto pozice obsadili přátelé pana generálního ředitele. Samotný program regionů se nijak výrazně nezměnil, ačkoli to bylo posluchačům slibováno. Mimochodem, udivuje mě, proč doposud nebylo sloučeno vysílání stanice Český rozhlas Dvojka a regionů do jedné stanice, když je už delší čas jasné, že Dvojka i regiony vysílají pro podobnou (nebo dokonce totožnou) skupinu posluchačů, kterou pan ředitel ve svém geniálním projektu nazývá skupinou „50 +“). Kdyby bylo vysílání spojeno, vyřešil by se problém s trvale neúspěšným pořadem „Je jaká je“, regionům by zůstalo jen o trochu méně místa, než jaké mají ve vysílání dnes, ale především by se uvolnila jedna celá vysílací síť, kterou by mohl Český rozhlas následně věnovat buď stanici Český rozhlas Plus, nebo jinému ještě kvalitnějšímu programu.  Závěr: Český rozhlas vysílá hned na dvou okruzích pro přibližně stejnou skupinu posluchačů. Audit frekvencí je sice několik let slibován, ale dodnes nebyly veřejnosti předloženy žádné závěry.  Jediným výsledkem současné reformy regionálního vysílání bylo obsazení postů ředitelů lidmi, jako je pan Ostrý v Brně, nebo pan Kudrna v Hradci Králové a Pardubicích.

   Co dodat? Tak obrovská organizace, jakou je Český rozhlas, potřebuje do svého čela OSOBNOST, která umí vést velký kolektiv lidí, zná organizaci zevnitř a ví, co chtějí posluchači. Předpokladem pro výkon tak vysoké funkce je proto rozumný projekt, který má vnitřní logiku. Změny v projektu, který dnes vypadá zcela jinak, než jak byl předkládán Radě Českého rozhlasu, a neustálé chaotické kroky, však o kvalitě práce pana Duhana příliš nesvědčí. Přesto se právě on stal generálním ředitelem Českého rozhlasu.  Od původní rady to byla osudová chyba, kterou jí část posluchačů nikdy nezapomene.