27. 10. 2014 napsala Šárka Skaláková na serveru Britské listy
Management Českého rozhlasu (ČRo) s koncem
tohoto roku zruší funkci sbormistrů Dismanova rozhlasového dětského souboru
(DRDS), dá jim výpověď a soubor sloučí s Dětským pěveckým sborem (DPS).
Rozhodnutí vyvolalo velkou vlnu odporu. Nepředcházela mu žádná veřejná diskuse,
jak by si takové radikální změny u tak významného souboru žádaly. Sbormistrům
Zdeně a Václavu Fleglovým, kteří dostanou výpověď, aniž se čímkoli provinili,
byla tato skutečnost prostě oznámena.
DRDS založil před
osmdesáti lety rozhlasový a divadelní režisér, dramaturg a pedagog Miloslav
Disman a nynější sbormistři Zdena a Václav Fleglovi jej úspěšně vedou 24 let.
Soubor je znám svou kvalitou i v zahraničí a
děti, které jím prošly, na něj vzpomínají s láskou a hrdostí. Skutečné důvody
výše zmíněného rozhodnutí nejsou čitelné. Odpovědný člen managementu Jan Simon
argumentoval nic neříkající rétorikou manažerského newspeaku: „Manažerské
vedení bude klást důraz na umělecký rozvoj dětí“, „přinese lepší zázemí pro
realizaci projektů“, „zvýší potenciál souboru“ atp. Proč však skutečně dostanou
výpověď manželé Fleglovi, řečeno nebylo. A nejspíš také nikdy nebude. Argument,
že se tak stane v důsledku „reorganizace“, se jeví jako zástupný. Reorganizace,
jak známo, dělají podniky buď z finančních důvodů, což dle vyjádření pana
Simona není tento případ, takže pak zbývá už jen druhý scénář, podle něhož se
dělají reorganizace proto, aby se podniky určitých zaměstnanců zbavily.
Dotčenými aktéry byl na stránkách www.zachrante-drds.cz uveřejněn
podrobný popis celé kauzy, včetně protestní petice, pod níž se během prvních
deseti dní shromáždilo dva tisíce podpisů. Mezi protestními hlasy v tisku i na
internetu jsou například Marek Eben, Ondřej Neff, Pavel Kohout, Petr Vichnar a
další veřejně známé osobnosti, z nichž mnohé v minulosti Dismanovým souborem
prošly.
O skutečných důvodech
reorganizace Dismanova souboru a DPS a zrušení míst sbormistrů DRDS můžeme jen
spekulovat, ale z faktu, že k diskusi muselo dojít až pod tlakem veřejnosti, až
poté co rozhlasový management rozhodnutí učinil a schválil, je zřejmé, že
vedení rozhlasu o žádnou diskusi ve skutečnosti nestálo.
Ba obávalo se, že by se
Zdena a Václav Fleglovi bránili, a protože jsou oblíbení a svoji práci dělají
dobře, souborové děti i jejich rodiče by je vehementně podpořili. Proč jim tedy
dávat zbraně do rukou dopředu.
Přesto by byl tento způsob šťastnější pro
všechny zainteresované. Postupem, který management Českého rozhlasu zvolil, na
sebe nevrhl dobré světlo. Nese bohužel znaky autoritativního, mnohdy až
arogantního chování novodobých manažerských „elit“, nepovažujících za nutné
znát obory, které řídí. V důsledku toho zpravidla těžce podceňují ty, kteří
obor skutečně ovládají a podle toho s nimi také jednají. Plody jejich práce si
však rádi přivlastňují a považují se za povolané k tomu, aby s nimi nakládali
zcela dle své libovůle. Zde se nabízí paralela k tématu problému britských
univerzit, který opakovaně otevřel Jan Čulík na Britských listech.
Problém podnikové hierarchie a manažerských
subkultur rozebral podrobně ve svých knihách také autor a blogger, píšící pod
pseudonymem D-FENS. Na základě vlastních zkušeností jej demonstroval v
tuzemském prostředí vysokých škol a automobilového průmyslu. Výrobní podniky v
tomto odvětví řízené diletanty nutně brzy krachují. Manažeři se přemnoží,
vzájemně se servou o poslední kost, vytlačí skutečné pracovníky a podnik
krachuje, protože už nemá kdo vytvářet skutečné hodnoty. Vzhledem k radikalismu
autora a jeho specifickému slovníku, který pracuje s tvrdým slangem, není však
jeho skvělá analýza pro každého přijatelná.
Přestože nelze problémy
na britských univerzitách ani nešvary českých vysokých škol a výrobních podniků
generalizovat na všechny univerzity, školy a podniky, vykazují některé společné
rysy. Například pravidlo, že čím větší a úctyhodnější práci někdo vykoná, tím
více se najde těch, kteří by ji sice sami nezvládli, nemajíce vzdělání, praxi,
zkušenosti či nadání, ale rádi by na ní profitovali.
Těmto lidem nebyla dána schopnost
sebekritiky, pokory ani zdravé pochybnosti, zato však trpí zbytnělým
sebevědomím. Je-li práce vykonána, či projekt zdárně rozběhnut, jsou z hlediska
takových lidí původní tvůrci mnohdy zbyteční. Tak jako ve smutném případu
Dismanova rozhlasového dětského souboru manželé Fleglovi. Dílo vykonali,
postavili a je tady přece ještě tolik jiných, kteří by si s ním rádi pohráli.
Všichni mají přece rádi děti a někteří třeba chtěli být herci nebo zpěváky, tak
proč to také s těmi dětmi nezkusit? Důležitá je dobrá vůle a nové nápady...
Tak se dívá okouzlený
laik na dokonalé dílo, o jehož tvorbě nic neví. Tak se v obdivném úžasu díváme
na Michelangelovy sochy, ale denně a celý život tesat do kamene by se nám
nechtělo. Práce se souborem je vážná a velmi pracná věc a dětští svěřenci
nejsou hračka pro začátečníky, ba ani pro pokročilé, je to úkol pro mistry.
Proto by měli služebně nadřízení projevit manželům Fleglovým náležitou úctu. Už
jen kvůli veřejnému mínění. Protože nikdo soudný samozřejmě neuvěří tomu, že je
nutné se jich zcela zbavit. Do pozice sbormistrů DRDS se dostali na základě
náročného čtyřměsíčního konkurzu v roce 1990. Jsou mistry ve svém oboru, s
předpoklady danými vzděláním i praxí, nadto evidentně ve skvělé fyzické i
duševní kondici.
MgA. Zdena Fleglová je absolventkou pražské
DAMU, kde kromě studia hereckého umění získala základy techniky mluveného
projevu na vynikající úrovni a poté několik desetiletí budovala know-how
pedagogické umělecké práce s dětmi přímo v praxi. Po celou dobu jí byl velkou
oporou manžel PhDr. Václav Flegl, po stránce praktické, pedagogické, koncepční
i lidské. Model sehraného manželského páru – jako model laskavých a přitom
cílevědomých rodičů – se ukázal být pro dětské členy souboru blahodárný.
Předpokladem pro tento osobní přístup byla manželům Fleglovým i léta strávená
ve folklorním souboru Josefa Vycpálka, v němž - příznačně pro tento typ
společenství, vládla kromě nezbytné discipliny rodinná, tvořivá atmosféra a
sounáležitost generací.
Odstranění pozice sbormistrů Dismanova
rozhlasového dětského souboru (DRDS) a jeho sloučení s Dětským pěveckým sborem
(DPS) nesvědčí o profesionalitě autora (autorů) projektu. DRDS je unikátní
právě svou specializací na mluvené slovo. Usekne-li se DRDS hlava v podobě
sbormistrů, dostanou sice příležitost další potřební, ale profitovat na slávě a
prestiži vyprofilovaného uměleckého tělesa nebudou dlouho.
Organismus souboru totiž bez skutečné hlavy
dlouho nepřežije. Po „restrukturalizaci“ se budou děti učit ode všeho trochu a
nic pořádně, budou postrádat jednotné cílevědomé vedení, které bude roztříštěno
mezi lektory všemožných oborů, bez mistrovských zkušeností původních učitelů.
Soubor bude nějakou dobu žít ze svého dobrého jména a staré slávy, pak se stane
formálním, vyprázdněným a zemře na úbytě.
Co se dá ještě udělat pro záchranu kvality a
autonomie Dismanova rozhlasového dětského souboru, potažmo rovněž Dětského
pěveckého sboru? Zajímat se o problém, mluvit o něm, psát, diskutovat,
pojmenovávat situaci i její aktéry pravými jmény. Zkusit přesvědčit odpovědné
manažery Českého rozhlasu k přehodnocení záměru, přinejmenším do té míry, aby
členové souboru nepřišli z ničeho nic o své milované sbormistry a ti mohli v
klidu a důstojně uzavřít čtvrtstoletí svého působení v Českém rozhlase a předat
své zkušenosti vhodným nástupcům.
Ti, kdo rozehráli tuto partii, by si měli
uvědomit, že jejími aktéry nejsou jen dospělí, ale především děti, jejichž duše
je zranitelná. Dohoda je vždycky možná. Věřím, že existují manažeři, kteří si
toto označení zaslouží v nezprofanovaném smyslu toho slova. Lidé s vizemi a
schopností vést. Jsou-li rozhlasoví manažeři, kteří rozhodují o osudu DRDS a
jeho uměleckých vedoucích, opravdu na svém místě, pak jsou jistě schopni i
sebereflexe. Uznat chybu a přehodnotit nesprávnou strategii chce odvahu, ale
budí to daleko větší respekt než opak.
Žádné komentáře:
Okomentovat